Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Průvodce pro zavádění grafických organizérů

Tento titul nese kapitola z knihy Essential Readings on Comprehension (Základní texty o chápání). Známí autoři Diane Lapp a Douglas Fisher se pokusili do knihy sesbírat nejdůležitější informace o výuce čtení odborného textu. A protože jedna z věcí, která mě tady (míním v České republice) zneklidňuje, je nedostatek informací o určitých tématech, napadá mě už delší dobu, že bych některé své poznámky mohla sdílet na blogu. ( Zároveň si psaním mohu některé myšlenky lépe vyjasnit a diskuse se čtenáři mi umožňuje lépe vnímat klady i zápory.)

Článek Průvodce pro zavádění grafických schémat ve výuce počítá s tím, že pojem grafický organizátor/organizér/schéma už učitelé znají. Pokud se tedy potřebujete seznámit s tímto termínem, můžete si pročíst např. články L. Whitcroft: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/?s=organiz%C3%A9r 

Začátek článku oznamuje to, co všichni víme, totiž že čtení odborných textů je pro žáky obtížnější než čtení beletrie. S tímto tvrzením souhlasit nemusíme, ale bude důležité si všimnout argumentů vedoucích k problémům při čtení:

  1. odlišná struktura než u beletrie
  2. obtížná slovní zásoba
  3. hustota informací

A právě seznámení s odlišnou strukturou se autoři věnují dále, protože se zabývají pouze jedním problémem z mnoha: jak s grafickými schématy seznámit žáky. Nabízejí proto vzor průvodce, tabulku, která obsahuje scénář toho, co by měl učitel říkat. V levé části tabulky najdeme základní podmínky, na které podle výzkumů máme dbát, když si vytváříme vlastní scénář.  Průvodce by měl splňovat celkem pět podmínek:

  • popis vztahů mezi informacemi (např. problém/řešení, sekvence, příčina/následek, podobnost/rozdíl… použitím slov protože, vyřešit, cíl…)
  • poskytnout příležitost pro diskusi
  • propojit nové informace se staršími
  • odkazovat na text, který se bude číst
  • procvičit výslovnost a rozbor stavby slova

Všechny podmínky, až na poslední, se mi podařilo uplatnit v průvodci, který jsem vytvořila podle vzoru v knize. Pro jeho vytvoření jsem zvolila volně dostupný článek z National Geographic: Jazyky, které se rodí. Bohužel mi blog nedovolí nahrát soubor jako upravovatelný dokument, ale snad bude formát pdf stačit: scenar

Samotná aktivita probíhá tak, že grafický organizér má učitel již připravený, ale zakrytý lepíky. Např. na projektoru nebo interaktivní tabuli. (Příklad pro text z National Geographic vidíte pod článkem.) Ještě před čtením postupně lepíky odkrývá a provádí žáky strukturou textu „nanečisto“. Při diskusi nad hlavními myšlenkami textu zadává úkoly, které budou plnit během čtení, tzn. které informace mají hledat a kam je doplňovat.

Musím upozornit na to, že autoři ve scénáři opomíjejí jakékoli definice termínů a jakýkoli výklad vztahů. Myslím, že počítají s tím, že toto vysvětlení už učitelé zvládnou. Žáci, kteří jsou zvyklí zapisovat poznámky o textu klasicky, se mohou cítit zmatení, když začneme kreslit geometrické tvary.  Proto bych se  nejprve snažila vysvětlit, proč kreslíme schéma informací, a vztahy bych pojmenovala mnohem explicitněji, než jak je řečeno ve průvodci.  (Např. zapsala jsem tvrzení „Řeč je nedokonalá.“ do šipky, protože vysvětluje příčinu vzniku nových jazyků.)

nakres

 

Zdroj: LAPP, Diane a Douglas FISHER. Essential readings on comprehension. Newark, DE: International Reading Association, c2009, v, 160 p. Essential readings series. ISBN 978-087-2078-079.

Další zdroje:

WHITCROFT, Ladislava. [online]. [cit. 2012-07-18]. Dostupné z: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/?s=organiz%C3%A9r


Induktivní, deduktivní…?

Zřejmě každý učitel zastavil své žáky uprostřed čtení a zvědavě se jich otázal, jak by příběh pokračoval dál. Možná jste také už použili metodu čtení s předvídáním nebo tabulku předpovědí. (Obojí najdete v publikaci  ČG jako vzdělávací cíl pro každého žáka.) Odborníci u těchto metod zůdrazňují, že je nutné, aby žáci svou předpověď zdůvodňovali, protože jinak by se jednalo pouze o fantazijní spekulace.

Jenže…

Zkuste si představit, že jste ponořeni do příběhu a vtom vás napadne, že příběh by mohl pokračovat určitým způsobem. Co se nám v onom okamžiku právě odehrává v hlavě?

Momentálně jsem se pustila do knihy Muži, kteří nenávidí ženy a převídám, že Henrik Vanger zachrání časopis Milénium. Dohledávám si snad po této hypotéze argumenty pro a proti? Ve skutečnosti jsem si všimla jednoho detailu: z časopisu odcházejí inzerenti. Z toho usuzuji, že H. Vanger se stane inzerentem číslo jedna a tím časopis podpoří. (Neměla jsem tak úplně pravdu.) To ale znamená, že se mi předvídání odehrávalo v myšlenkách jinak, než jak to učím své žáky. Nejdříve si všimnu nejakého detailu nebo detailů, které si spojím dohromady, a pak teprve předvídám.

Je to už delší čas, co jsem o tomhle všem uvažovala. Od té doby jsem zkoušela pozornost žáků zaměřovat nejdříve na detaily, hovořila s mnoha učiteli a ptala se jich, jak si myslí, že tato dovednost probíhá. Uvažovala nad tím, co se děje, když si uvědomíme, že nám nějaký detail připomíná něco z naší zkušenosti nebo třeba filmu, zvažovala, zda je tento proces vůbec dělitelný na nejdřív a potom, nebo zda používáme oba směry procesu a jak to tedy vysvětlit žákům. A neměla odvahu s tím vyjít ven, abych nebyla považována za blázna, který pitvá něco, co ostatní považují za automatické. (pitvání = termín jedné z účastnic školení)

Jenže…

Náhodou jsem narazila na blog a knihu spisovatelky Vicki Vinton a všimla si, že uvažuje podobně. Ne o předvídání, ale o tvoření závěrů z toho, co čteme.  Její článek z 16. února 2012 nese název Induktivní, deduktivní, reduktivní: jaký druh myšlení požadujeme po svých žácích – a proč? Co mě v něm zaujalo?

V. Vinton v němž uvažuje o tom, že při výuce nazíráme na detaily buď jako na podporu svých tvrzení, nebo (ještě hůře) jako na překážku, která nám brání pochopit hlavní myšlenku. „Myslím, že tohle je nešťastné, protože detaily jsou vlastně bloky, ze kterých je vysvavěn text. Právě jimi autor konstruuje a prozkoumává postavy, situace, myšlenky a témata… A právě ty čtenář používá k vytvoření jakékoli myšlenky nebo interpretace…“ Zkušený čtenář vše činí automaticky – všimne si detailů, spojí je dohromady a zvažuje možný význam věty. Ale mnoho žáků neví, že právě tohle děláme. A právě tito žáci potřebují procvičit induktivní přemýšlení. Naneštěstí spousta pracovní listů, které nabízíme svým žákům, nepomáhá, protože podporuje přemýšlení deduktivní. Nejdříve po nich chceme hypotézu, kterou následně zdůvodňují. Učíme je hledat podpůrné argumenty (což je dobré), ale „explicitně neukazujeme, jak nejdříve přijít s myšlenkou, což je pro žáky ta nejtěžší práce“. Další problém s těmito deduktivními pracovními listy spočívá v tom, že dochází k redukci složitého celku, např. vlastnosti postav do jednoho slova (přátelský). Ale my jako zkušení čtenáři u tohoto zamyšlení nad postavami nesetrváváme. Rozvažujeme dál, jak se díky těmto vlastnostem bude postava potýkat s problémy, které před ni autor postavil. A její boj nám pomáhá přemýšlet o nějakém aspektu lidského světa.

induktivni

Přemýšlení nad vlastnostmi postavy je tedy prvním krokem v dlouhém procesu, při kterém se snažíme proniknout do smyslu textu. A žáci potřebují nástroj, který jim umožní vidět onen neviditelný induktivní proces zkušených čtenářů.

I když V. Vinton hovoří o něčem mnohem složitějším (o tématu knihy) než já v případě předvídání, je náš postup podobný. Vychází od drobností a pokračuje v nějakou hypotézu. A nutí mě přemýšlet nad dalšími vynořujícími se otázkami:

  • Jak učit děti, aby dokázaly samostatně najít důležité detaily? (Tj. ne pomocí mých otázek, které je nasměrují a manipulují jimi.)
  • Jak je učit spojovat důležité informace (a jejich komentáře k textu) do smysluplných hypotéz, které budou stát za to, aby nad nimi uvažovali? (Tím nemám na mysli metodu Debata s autorem. Ta podle mě ukazuje pouze to, jaké otázky si zkušený čtenář klade, ale nevede k formulaci tématu.)
  • Jak se dozvědět, jak postupují jiní učitelé (při čtení a při výuce)?
  • Znamená to, že závěry z předvídání jsou také jen stavebními kameny, u kterých se nesmím zastavit? (Třeba je tím závěrečným cílem porovnávání způsobů, jak řešit určitý problém.)

Zajímalo by mě, co napadlo vás při čtení mého článku. Co se vám zdá nejdůležitější? Jaké otázky vám běží hlavou?

P.  Z. Sotolář k mému článku připojuje graf z knihy Zdeňka Mathausera Literatúra a anticipácia:  Charakter „speje k svojmu záverečnému vyzneniu, osudu, role, poslaniu.“ Velmi děkuji za toto doplnění, které dovysvětluje názory V. Vinton.

 


Digitální zařízení pro čtení

Před nedávnem jsem psala o svém nadšení elektronickou čtečkou. Po objevu řady skrytých míst, která skýtají útočiště e-knihám, se mé nadšení jen zvýšilo. Protože ale řada lidí váhá nad tím, které zařízení zvolit, připravili jsme společně s několika učiteli několik jednoduchých recenzí s názory na jednotlivé vymoženosti techniky. 

http://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=5475

Přiznávám, že například ke čtení knih na mobilu se prozatím stavím rezervovaně. Nicméně tento týden mi jedna žačka – žhavá čtenářka – ukazovala, jakou knihu na mobilu čte, a já si začínám čím dál tím víc myslet, že úkolem češtináře je seznamovat děti i s těmito možnostmi. A to znamená rozumět všem kladům i záporům, aplikacím, formátům apod.

Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se naše „recenze“ rozrůstaly, ať už v komentářích, nebo rovnou v rámci pohledu. Pokud byste tedy chtěli přispět svým názorem, s potěšením zvu do skupiny i vás.


Zajímavé aktivity po čtení

Twitter dokáže odhalit mnohá tajemství. I stránky readwritething.org rozesílají odkazy a právě v nich jsem objevila Fifty Alternatives to the Book Report. (Padesát alternativních nápadů pro zápisy z četby) Část z nich jsem volně přeložila a upravila. Překlad jsem přidala na své stránky pro žáky, kteří chtějí zpracovat svůj čtenářský deník netradičním způsobem. Ve skutečnosti ve vyučování není příliš času na podobné experimenty. Také nechci, aby takové činnosti byly přidány po čtení jen tak, protože se zdají být zábavné. Vždy přemýšlím nad tím, které dovednosti rozvíjím, zda se činnost ke knize hodí a zda pomocí ní pochopí z knihy něco důležitého.

Některé náměty určitě vyzkouším ve slohovém vyučování:

Popis pokoje pro postavu – Nakresli pro svého hrdinu jakoukoli místnost.  Můžeš ji samozřejmě i popsat. Uvažuj o tom, jak má uspořádaný nábytek, co má ve skříních a na stěnách. Zdůvodni, proč jsi vybral tyto věci.

O jiných si můžeme povídat v dílně čtení

Rozhovory postav – Představ si, že tvůj hrdina si našel několik osob, se kterými bude chatovat. Proč se připojil k této skupině? Vymysli konverzaci, která by se mohla odehrávat.

Některé nápady se dají propojit s IT, např. vytvoření stránky pro měkterou z postav:

Vyber několik postav a vytvoř pro ně internetovou stránku. Vyber vhodné pozadí, obrázky a doplň o nich informace. Nezapomeň přidat pár odkazů, o kterých si myslíš, že by byly pro tvé postavy důležité nebo zajímavé. Zdůvodni, proč ses tak rozhodl a co nám tato stránka vlastně o postavách řekne.

Nebo vytvoření přihlášky v Google formulářích:

Použij všechny informace, které o postavě víš, některé si můžeš domyslet. Sepiš žádost s následujícími body: Jméno, známky, další školení, zájmové aktivity, pracovní zkušenosti. Připoj dvoustránkový esej napsaný z pohledu postavy o tom, které zkušenosti a osoby měly důležitý vliv na tvůj život. Popiš své zájmy, svoji osobnost a jak to souvisí s tím, že se chceš dostat na vysokou školu.

Z hlediska strategií se převážně jedná o procvičení vysuzování, shrnování a určování důležitých informací. Dopisy autorovi připomínají metodu Questioning the Author, protože právě ta učí žáky pokládat si otázky po smyslu textu:

Napiš autorovi dopis, ve kterém mu vysvětlíš, proč si myslíš, že napsal tuto knihu a co se pokoušel ukázat. Objasni, co sis z této knihy odnesl.

Celý text najdete na Zajímavé aktivity po čtení.


Nemám rád testy!

Nemám ráda testy, mumlám si v poslední době pro sebe jako ten malý šmoula, který tímto způsobem reaguje na vše kolem sebe. Když odhlédnu od všech ostatních argumentů, které tady už zazněly, a od svých dalších obav, co od nich vlastně čekat, je ten můj první důvod ryze osobní. Strach, že bych já sama neuspěla, podložený několika testy, které jsem absolvovala. (= Někde jsem četla takové přirovnání: včelce neřekli, že nemůže uspět, a proto uspěla.)

Loni moje třída absolvovala srovnávací testy. Věděla jsem, že průměrná třída bude mít průměrné výsledky a nijak jsem obsazení zadních pozic neřešila. Místo toho jsem je pochválila za to, jak mimořádně dobře nachystali branný den. Byl jeden z nejlepších za poslední léta. (= Takže se skutečně některé dovednosti testovat nedají.)

Jenže… Na podzimní konferenci na UK se hovořilo i o testech PISA. Jedna paní učitelka položila otázku ohledně vypovídací hodnoty testů. Odpovědí jí bylo: „Ať je jakákoli, nemůžeme popřít, že jsme mezi posledními.“ V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si začala pokládat otázku, co jsem udělala špatně a co bych měla udělat přístě líp.

A proto se sama sebe ptám? Jak podrobně jsem četla testy PISA? Analyzovala jsem si pro sebe otázky z různých hledisek? Porovnávala s otázkami, které kladu já? Začala jsem klást podobné otázky nebo alespoň vyhledala podobné texty? Tak kde tedy beru tu odvahu odsuzovat jejich irelevanci?

A proto posledních pár víkendů, nezávisle na článcích tady na blozích, znovu čtu testy Zakroužkuj, vyber, zdůvodni. Poznámkuji, komentuji, uspořádávám, hledám podobné texty na internetu, vytvářím podobné otázky, přemýšlím, jak budu žákům pomáhat odpovídat, porovnávám se strategiemi a metodami… A snažím se zjistit, co můžu udělat.

Některé z mých závěrů:

Termíny, které označovaly dovednosti, jsem původně v jednom ze svých článků překládala jinak, na základě jejich definice jsem myslela, že jim rozumím. Po roce jsem zjistila, že se pojem interpretace pouze částečně kryje s významem, jak široce ho vnímám já, hodnocení textu se nekryje vůbec. Je tedy třeba k jednotlivým rovinám přiřadit „správné“ druhy otázek a nalézt styčné body, které by mi umožnily klást podobné otázky. (Některé z nich kladu, jiné ne, ale usnadňuji si tak postup rozboru textu.)

Zcela opomíjím texty kombinované!

Velmi zvláštní mi připadalo, že jsem jistou otázku u textu Macondo považovala pouze za nalezení informace, protože podle mě byly informace jasně řečeny v textu. (Je možné, že pro jiného by tak jasné nebyly?) Autoři však otázku zařazují do interpretace. Pochopila jsem, že tady dovednost interpretace spočívá ve správném výběru synonymního vyjádření v možnostech nabídky.  (Normálně člověk nezadává možná a nemožná řešení, ve třídě se spíš jedná o souhlas v diskusi.)

Děti jsou prý zvyklé pracovat s fakty spíše než názory. Jsou zvyklí citovat a parafrázovat. (?)

Docela často se tvrdí, že žáci jsou zvyklí odpovídat na otázky po smyslu textu. Já osobně nemám dojem, že bych se této dovednosti na některé ze škol naučila. Jak se učí hledat smysl? Přece to není jen otázkou, co tím chtěl básník říci.

Zajímavá otázka po pochopení metafory: Co mají společného noc a moře? (Ne -  najdi metaforu, Ne – co to znamená.) = Jak přesněji klást otázky?

S plánky místností se setkávají ve strategických hrách. :-) Podívejme, z čeho můžeme čerpat!

… Testy podle mě testují jen výsledek porozumění, ne proces… Ve které dovednosti nebo její části pokulhávám? Které metody přiřadím?…

A co vy? Jaké závěry jste si udělali? Jaké konkrétní kroky jste naplánovali? A co ještě nemáme rádi? A pokud bychom si stejné závěry vytvořili i bez čtení dokumentu, který šmoula by se na nás hodil?


Dárek

Tak jsem si také koupila čtečku. Věděla jsem, že dlouho odolávat nebudu, obzvlášť když někdo slibuje, že se do toho malého zázraku vejde několik tisíc knih. Čtenář – maniak vydechne úžasem. Čtenáře – labužníka napadne pár ale.

Když jsem minulý týden ukazovala čtečku osmákům, rozzářily se jim oči. Po mém vysvětlení, že obrazovka připomíná skutečný papír, začali zaujatě porovnávat vzhled e-knihy se svými sešity. Ozvalo se pár hlasů oznamujících třídě: „To chci.“

Jak jsem se později dozvěděla, nejdůležitějším prvkem, který odlišuje čtečku od ostatních možných vánočních hraček jako jsou tablety, ipady a notebooky je to, že se na čtečce nedají hrát hry.  Přiznám se, že jsem uvažovala podobně. Jen mi nešlo o hry, ale možnost vyhrát si na mašince  i jinými způsoby, třeba zpívat při kytaře rovnou z ipadu je kouzelné.

Jenže maniak ve mně zvítězil. Sice hodlal investovat jen několik málo tisíc, což se mu později nevyplatilo, protože se objevilo pár mušek s mizením záložek, ale už měsíc čichá místo vůně papíru pach nového koženého pouzdra. Netajím, že s potěšením.

Ovšem první okamžik seznamování naplnil úděs. Copak se dá číst z tak malé obrazovky? A jak mám vlastně „knihu“ držet, abych mohla pohodlně „otáčet“ stránky? Automatické jednání zkušeného čtenáře se vypařilo. S každým přepnutím na druhou stranu jsem vypnula i četbu. Přesto stačila drobnost, to co dokáže každá kniha: dovolit si začíst se. Po 200 stránce první knihy mi prsty mačkaly tlačítka automaticky, i když vyjížděly k hornímu rohu strany a pak omluvně klesaly zpět. Film v hlavě se netrhal, postavy nepřestávaly mluvit. 

Nedostatek investic se projevil i na tom, že nemohu psát poznámky. Než koupím dražší variantu, vyřešila jsem svoji potřebu lepíky, které přilepuji na vnitřní stranu koženého pouzdra. Vznikla tak zajímavě řešená kniha. Vpravo čtu, vlevo brouzdám ve svých poznámkách. Zatím mi to stačí.

A pomalu se připojuji do diskusí, zda čtečku ano, či ne. Já hlasuji pro ano. I když se labužník ve mně hlásí o slovo. Prostě některé knihy si raději přečtu na papíře a některé zase elektronicky. A i když těch českých není ještě dost, přesto lze některé e-knihy sehnat za polovinu ceny (konkrétně Eragona a Stopařova průvodce po galaxii), takže si mohu vybrat. E-čtenáři docela často  argumentují tím, že právě e-knihy je vrátili ke čtení nebo alespoň čtou mnohem více. Myslím, že se není co divit, neboť digitální domorodci se začínají projevovat i v této oblasti. Autor textu Jak evoluuje elektronický čtenář to zdůvodňuje vybudováním (zlo)zvyku: dřív jsme po příchodu domů zapnuli televizi, teď saháme po jiných digitálních technologiích.

Jisté dokumenty, např. moje přípravy nebo texty o čtenářské gramotnosti a metodách mi poskytují další důvod, proč dát přednost právě čtečce. Snadné stažení knih zase další. A tak v poslední době překusuji, že nečtu z papíru, nemohu posouvat články prsty nebo brouzdat webem. Ale i tak jsem si letos nadělila úchvatný dárek.

 


Znalosti o čtenářství

V posledním dokumentu, který se týká národního kurikula (http://www.vuppraha.cz/wp-contentuploads201103cestina-pro-zaky-cizince1-pdf – Gramotnosti ve vzdělávání – Soubor studií), je zmínka o tom, že do čtenářské gramotnosti patří i znalosti o čtenářství.  Jako příklad příručka uvádí, že různí čtenáři čtou tentýž text různě. (Nejen o tomto problému se můžete dočíst v knize Typologie osobnosti u dětí.) Zdá se mi, že takových znalostí je nesmírná spousta, a pokládala jsem si otázku, zda my sami jako učitelé bychom byli schopní pojmenovat alespoň některé z nich. A také přemýšlela o tom, zda principy, na kterých se zakládají, skutečně při výuce dodržujeme. Některé z nich jsem sepsala a byla bych ráda, kdybyste přidali další, protože by nám to pomohlo si uvědomit, které opomíjíme. Celý příspěvek »


Před čtením

Už dlouho přemýšlím o tom, jak mám připravovat aktivity před čtením. Z vysoké školy jsem si odnesla jen to, že bych měla vysvětlit žákům obtížná slova. A tak jsem na začátku hodiny řekla, co budeme číst, pár informací o autorovi  a době vzniku díla, popř. jsem připravila nějakou motivační tajenku a tím jsem vše považovala za splněné. S kurzy Kritického myšlení však přišel pojem evokace. Postupně jsem začala chápat, že musím umožnit žákům pochopit dílo ještě před čtením. Nyní si však pokládám otázku, jaký je rozdíl mezi evokací a skutečnou činností čtenáře před četbou. Neměli bychom, ovlivněni pojmem metakognice, naučit děti zacházet s předporozuměním? Celý příspěvek »


Obhajoba

Stále tu hovořím o tom, že číst znamená především prožívat. Možná proto se zdá, že výuka strategiím (naplánovanýcm krokům, které nám pomáhají pochopit text) vlastně tento intenzivní prožitek narušuje. S touto kritikou se na mě občas obracejí i žáci, podobně mluví i někteří kritici. Nedávno jsem se setkala s názorem jistého odborníka, který tvrdí, že se žáci nemusejí učit strategie, ale stačí, pokud tuto problematiku budou znát učitelé. Souhlasím však pouze s tím, že nic se nemá přehánět, to znamená ani strategie. Celý příspěvek »


PLN pro čtenářskou gramotnost

Děsí vás zkratka PLN? Personal learning network nebo také enviroment je síť (prostředí), o kterém jste se mohli dočíst na Spomocníkovi. Síť, která by nám učitelům umožnila sdílet dobré nápady, názory, pracovní listy, přípravy, informace týkající se čtenářské gramotnosti… Vzorem mi je např. stránka http://www.readinglady.com/ První narážka se objevila v diskusi v prosinci (http://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=101&t=16661&start=40, Co dělat, a co rozhodně ne, aby příští PISA dopadla lépe). Když jsem zakládala tento blog, domnívala jsem se, že by to mohl být  krok k vytvoření právě takového společenství. Blog však není vhodným prostředím, a proto jsem založila digifolio. Samozřejmě bych mohla jen odkázat na ostatní stránky, např. Kritické myšlení, Abeceda – čtenářská gramotnost, PISA… Jenže mně takové odkazy nikdy nestačily. Hodně jsem četla a hodně zkoušela. A je mi líto, že se k draze zaplaceným informacím, které si překládám, dostane jen hrstka lidí. Kursy Kritického myšlení, přestože jsou nesmírně inspirativní, mě nějak neuspokojují. Čtení je nesmírně komplikovaný proces, tak komplikovaný, že je potřeba jej vnímat v mnoha rovinách. A právě postižení těchto rovin v celku mi schází. Někdo by možná vyčkával na systémové změny. Proč ale nevyužít prostor, který je pro naše století příznivý? Celý příspěvek »