Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Rozhovor se třídou

Nedávno mi řekla jedna žákyně 8. třídy, že literární výchova je nejlepší hodina, protože může říct, co si myslí. Skutečně se snažím vytvořit takovou atmosféru, aby každý mohl říct svůj názor a nemusel se bát, že se mu někdo vysměje. A proto mě potěšila. Nejde o tu nejlepší hodinu, ale o to, že se mi daří vytvořit prostředí vhodné pro sdělování těch nejniternějších myšlenek. V hodině, kterou chci uvést netradičně pomocí rozhovoru, se mi podařilo díky mému „praštěnému“ nadšení pro strategie překročit hranice. Rozhovor nezachycuje celou hodinu, jedná se tedy jen o výběr z toho, co si pamatuji.

Učitel: Po přečtení vašich záznamů jsem zjistila, že si umíte klást otázky, ale už si se na ně nesnažíte odpovídat a nepřemýšlíte o tom, čím bude vaše otázka přínosná pro příběh. Proto se dále musíme ubírat právě tímto směrem a naučit se hledat pro naše odpovědi důkazy.

Jakub: Neodpovídáme, protože čteme dál, abychom se ty odpovědi dověděli. Ty se přece dovíme v dalším pokračování.

Učitel: Jenže klíče k našim odpovědím se nacházejí na různých místech. Někdy se potřebujeme vrátit a pořádně si přečíst úsek, ze kterého naše otázka vychází. A třeba si podtrhnout slova, která nám pomůžou v řešení. Někdy se potřebujeme jen zastavit a v tichosti přemýšlet, protože naše myšlenky potřebují čas, aby uzrály. Někdy text musíme shrnout vlastními slovy tak, jak jej chápeme my.[1]

Jakub: Pamatuju si, že jste říkala, že vám pomáhá, když si čtete naše poznámky.

Pavel: Taky by mohlo pomoct přečíst si stejný žánr nebo knihu od stejného autora.

Petra: Nebo si najít o autorovi nějaké další informace.

Svatopluk: A nebo když začneme dělat něco jiného,  ale přemýšlíme nad tím.

Nikolas: Vy se zastavujete, když čtete?

Učitel: Většinou ano. To víte, že se mi vždy nechce a raději bych četla dál. Někdy si řeknu, že se k určitému místu vrátím, ale když si nepoznamenám konkrétní místo v textu, už si většinou nevzpomenu. Proto je nejlepší své myšlenky zapisovat.

Jakub: Jak nás to můžete učit, když sama nevíte, co to znamená?

Učitel: Vím, co autor myslel, když psal tato slova. (Moje první reakce je obrana.) Já vám jen ukazuju, co si myslí zkušený čtenář, když čte. Každý čtenář někdy dospěje k místu, kterému nerozumí, a já se vás snažím svým uvažováním naučit, jak se dostat z problémů. I když tohle všechno čtenáři probíhá hlavou nevědomě, my si musíme poslechnout takový způsob uvažování, abychom se tomuto způsobu myšlení mohli naučit.[2]

Jakub: Kdo je Fortunato? Ale vy jste říkala, že si to máme přečíst znovu. (Čte…)

Učitel: Správně. Vzpomínáte si, jak jsme hovořili o tom, že otázky mohou být různě složité? Rozdělili jsme si je na…

Kája: … na jednoduché, složité a aplikační.

Učitel: Tak tohle je jednoduchá otázka. Stačí, když si znovu pořádně přečteme text.

Jakub: Fortunato bude ten, komu se chce ten dotyčný pomstít.

Petra: Bude to někdo, kdo opovrhuje lidmi.

Tomáš: A to bude důvod, proč se mu chce pomstít.

Učitel: Bude dobré si napsat, jakou základní informaci jsme našli.

Nikolas: Co když se mu chce pomstít za to, že mu vzal pole?

Učitel: Snažíš se odpovědět na otázku, proč se mu chce hlavní hrdina pomstít? Našel jsi nějaké důkazy pro svoji odpověď?

Nikolas krčí rameny.

Učitel: Pro každou svoji odpověď musíme mít důkazy. Někdy jenom cítíme, že něco je nesprávné, správné, něco nás překvapí… Abychom dokázali textu hlouběji porozumět, musíme své dojmy přesněji formulovat a najít důkazy buď v textu nebo z vlastní zkušenosti. Důkazy v textu jsme se učili hledat u předvídání. Zřejmě usuzuješ z názvu povídky na to, že centrem sporu mohlo být pole. Ale žádný další důkaz zatím nenajdeme.

Učitel: (Čtu) Vy, kteří znáte mou pravou povahu…

Svatopluk: Ale on ho nezná tak dobře.

Učitel: Nerozumím, co chceš říct.

Jakub: Svaťa chce asi říct, jak ho může znát někdo tak dobře, aby řekl, jak se bude chovat.

Ondra: To je divné. Divný postřeh.

Učitel: Proč?

Ondra: Není přece důležité, jestli ho (= hlavního hrdinu) někdo tak dobře zná, ale jaký je, jak se bude chovat.

Učitel: Máš pravdu. Je dobře, že jsme se s tebou mohli poradit. Někdy nejsou naše otázky a postřehy správné, naopak nás zavádějí na špatnou cestu. Mně pomáhá, když si zpětně uvědomím, jestli byla ta moje myšlenka potvrzena v textu. A někdy teprve po čtení vybírám postřehy, které jsou skutečně pro text podstatné. Pamatujete si na tabulku, ve které jsme rozčleňovali svoje nápady na důležité pro text a na zajímavé pro mě?

Jakub: Nerozumím…

Tomáš:  Autor chce říct, že … (příliš složitá odpověď)

Petr: Tomu stejně nerozumím.

Jakub: Je těžké mu rozumět, kdy se zadrhává a pomáhá si rukama.

Učitel: Formuluje své myšlenky tady a teď, nemá je připravené. A to je vždy těžké. Ale protože Tomáš zřejmě autora pochopil, bude dobré si ho poslechnout ještě jednou. Tomáši, zkus to prosím vysvětlit ještě jednou.

Tomáš: … (Vysvětluje mnohem srozumitelněji.)

Učitel: Vzpomínáte, jak jsme říkali, že někdy se musíme vrátit, někdy se zastavit a přemýšlet a někdy se poradit se sousedem. I Tomáše teď posloucháme podruhé, jako bychom znovu četli jeho myšlenky.

Je pravda, že jsme přečetli jen malý úsek textu, ale ticho během diskuse, gesta žáků i jejich pozornost, to vše směřovalo k mému cíli – vyznat se ve svých myšlenkách a nasměrovat je k spoluvytáření vlastního příběhu.

[1] Ellin Oliver Keene nazývá tyto dovednosti text management strategies. Zatímco klasické strategie porozumění (shrnování, předvídání, kladení otázek…) představují způsob myšlení, strategie řízení čtení (hospodaření ?) jsou činnosti a další kroky, kterými si zabezpečujeme, že skutečně porozumíme. Keene sem zařazuje znovučtení, pokračování ve čtení, zvýraznění slova v textu, pauzu, psaní poznámek, přizpůsobení tempa čtení, reflexi s dalšími čtenáři, zběžné přehlédnutí textu, čtení za účelem vyhledání konkrétní informace, využití vlastností textů, např. odlišného stylu písma. Právě pauza na přemýšlení se mi stala jedním z nejúspěšnějších prostředků aktivizace žáků i v dalších předmětech. Taková práce skutečně navozuje atmosféru výuky jako partnerství. Před časem jsem tento „návod“ četla v některém článku v Kritických listech. Ale až mnohem později jsem pochopila jeho význam .


[2] Někdy se trápíme nad motivací k četbě, snažíme se, aby žáky čtení bavilo. Ale nás přece čtení za všech okolností netěší. Bojujeme a pochybujeme o sobě. A skrze tento boj se dobíráme hlubšího porozumění. Právě tento zápas, v němž se odehrává reorganizace našich myšlenek a hledání dalšího postupu, je potřeba zprostředkovat žákům. Původně jsem myslela, že se jedná jen o modelování neporozumění. Ale při čtení To Understand  mě napadlo, že bojujeme na různých úrovních: nechce se nám vracet, shrnovat, nedokážeme si představit detaily, nemůžeme najít správná slova nebo důkazy pro náš názor… V momentu úspěchu však uspokojujeme svou žádostivost po řešení a cítíme se naplněni.



    nikdo zatím nehodnotil

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Myslím si, že jste tady už odvedla - s tou svou třídou - velký kus práce. Takhle se snahou se dobrat odpovědí obvykle děti netrénované nepracují - mají třebas hodně otázek, ale jen někteří, a bývají hodně "mimojodoucí". Teprve častým provozováním těch diskusí při četbě a po ní, tím, že jim ukazujete, proč a jak se zastavovat v četbě, na to přicházejí, že to může být zajímavé - myslím, že člověk, který už umí číst (v duchu) plynně, se nerad zdržuje zastavováním, pokud tozrovna necítí jako nutnost (zasít se nad tím popisem nebo situací...). Ale aby se dětem to myšlení nad četbou rozvinulo, potřebujeme je zastavovat. Co jim může "chutnat" na to přerušení děje, by mohlo být právě to, že si o tom popovídají s druhými - se sousedem, s kamarádkou. Nejen řízeně s paní učitelkou, což taky potřebují, ale taky si spolu ve dvou ppovídat, co se mnou dělá tohleto nebo tamto v textu, jestli tomu věřím, nebo zda mi to něco připomnělo, jak se asi cítí postava a jak bych to snesl já. Až přijdou na chuť tomu sdílení sebe nad textem, budou asi ochotní i k zastavením více řízeným, "badatelským". ALe podle těch rozhovorů vašich žáků odhaduju, že tím už prošli skoro všichni a že jsou dál.
    Ta otázka "Jakub: Jak nás to můžete učit, když sama nevíte, co to znamená?" je myslím taky moc cenná: Jakub ještě nemá zažito, že právě tomu hledání se učíme, a ty "pravdy", na které možná přijdeme taky, jsou jakýsi bonus navíc.
    Docela mě zajímá, co si o těch hovorech pomyslili ostatní čtenáři blogu!

  2. avatar

    Děkuji za pochvalná slova.
    Myslím si, že ty "mimojdoucí" otázky lze odnaučit častým ukazováním toho, jak myslí při čtení učitel. Teď už většinou jen čtu, zastavuji se v místě, kde bych si něco "objevného" myslela, a (ale) oni už začnou mluvit sami.
    Se sdílením ve dvojici je to těžké. Vždyť kolik práce dalo, než jsem se já naučila hlídat a domýšlet své myšlenky. Natož je "poslat dál". Někteří tomu již přišli na chuť, jiní raději poslouchají a své perly pak zapisují do sešitu. Tady jen pomalu přicházím na to, jak jim zprůchodnit cestu. Bohužel u nás nejsou ani žáci, ani učitelé zvyklí užívat si v hodině ticho na přemýšlení nebo takovou diskusi se sousedem. A já sama mám na tomto poli ještě co dohánět. A tak se oni učí číst a já se učím učit.

  3. avatar

    Když jsem si četl tento příspěvek, vzpomněl jsem si na moc zajímavé knihy Johna Holta, ve kterých reflektuje svou výuku - Proč děti neprospívají a Jak se děti učí. Také nad svou výukou velmi do hloubky přemýšlí...

  4. avatar

    Moc děkuji za Vaše tipy na knihy. Hned jdu objednávat.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.