Před lety jeden žák po dočtení příběhu poznamenal: „A teď budou následovat hloupé otázky.“ Tenkrát jsem mu začala vysvětlovat, k čemu moje otázky jsou, ale uvnitř jsem cítila, že jakákoli otázka, i když z metodické příručky, byla pro něj skutečně hloupá. Četl vždy o jeden text napřed s očima přilepenýma na knize a nikdy nevěděl, na co jsem se právě ptala. Vyhovovaly mu skupinové práce, při kterých mohl ostatním vysvětlit smysl příběhu. Přesto se jeho známka z českého jazyka nebezpečně blížila dostatečné.
Zdeněk mi připomíná Jamiku z knihy, kterou jsem právě dočetla. Když jí autorka automaticky položila otázku, zda rozumí tomu, co čte, podívala se jí zpříma do očí, a odvětila: „Všichni mi říkají, jak je důležité, aby mi kniha dávala smysl. Ale nikdo z vás mi neřekl, co znamená dávat smysl?“
V řadě škol – u nás i v Americe – znamená rozumět převyprávět text, odpovědět na otázky, popř. naučit se nová slova.
V současnosti všichni říkají, jak důležitá je čtenářská gramotnost, ale její definice ani žádné testy nemohou nároky učitelů uspokojit.
Myslím, že by se Ellin Oliver Keene nezlobila, kdybych odpověděla jejími ústy:
„Rozumět znamená, že přemýšlíme o myšlenkách po delší čas, zvedáme je ke světlu naší mysli, obracíme je znovu a znovu, dokud se nestanou částí nás samotných. Znamená to, že jsme ochotní težce pracovat, abychom porozuměli, i když nepochopíme napoprvé, chceme vědět víc celým svým srdcem tak, že o tom mluvíte s ostatními lidmi a čtete víc a znovu totéž. A ptáte se lidí, v jejichž moudrost věříte, a udržujete své myšlení a přemýšlíte, dokud si uvědomujete, že skutečně rozumíte… To neznamená, že se zajímáte pouze o jednu knihu, jeden žánr nebo jednoho autora, cítíte nutkání prozkoumat spoustu odlišných idejí. Mohou být velmi velmi odlišné, ale můžete je spojit v objemný soubor. Rozumět znamená, že měníte své myšlení, uvědomíte si, že, čím více čtete, tím více chcete vědět a tím více měníte svoje první myšlenky…Jestliže rozumíte, vidíte, jak se věci k sobě hodí, jak je jedna věc stejná(,) nebo odlišná, vidíte v ideách modely a můžete na jejich základě předvídat. Když rozumíte, znamená to, že se rozhodnete, která idea je nejdůležitější a připojíte tuto ideu ke všem věcím, které už znáte. Když rozumíte, začínáte cítit vaším srdcem do té míry, že cítíte tytéž emoce, jaké cítí postava v knize. Když rozumíte, možná začnete cítit, že můžete číst nebo se učit dlouhou dobu – máte to, čemu se říká vytrvalost pro čtení a učení – a v tomto momentu si nemůžete ani jen představit chtít dělat něco jiného… Vnímat smysl znamená, že užijete strategií jako schéma a kladení otázek a usuzování a určování důležitého, abyste prorozuměli daleko víc než autor a ilustrátor vložili do stránek knihy… Rozumět znamená rozhodnout se, že si zapamatujete. Rozumět je vědět, že vaše mysl uchovává důležité ideje a vy jste ti šťastní, kdo si tyto ideje vychutnává… Doufám, že čtenáři této knihy, po boku dětí, které učí, vystaví své vlastní odpovědi na Jamičinu otázku.“
To Understand : New Horizons in Reading Comprehension. Portsmouth : Heinemann, 2008. 299 s.
Ondřej Hausenblas
21.2.2010 at 20.56Díky za ten citát! Kéž by se nám ve výuce dařilo právě z něho odvozovat ty své otázky po dočtení textu – věřím, že by je Zdeněk už za „ty hloupé“ tak snadno neoznačil. Kde, v kterém místě textu cítíš, že bys chtěl rozumět líp a víc, ale nejde to pořád? Na co by ses potřeboval zeptat někoho moudrého – polož tu otázku, a poradíme se, komu ji poslat! Čím se to, co sis pomyslel o našem hrdinovi, podobá tomu, jak jsi přemýšlel o hrdinovi v minulé povídce? Vzpomeneš si, co sis dřív myslel o tom, když někdo hrdinsky pobije spoustu nepřátel – můžeš se podívat do svých záznamů o četbě! – a když jsme teď dočetli tuhle knížku? Je tvůj názor na takové hrdinství stejný? Poslyš, jak asi žil po tom, po konci téhle povídky, ten hrdina – co kdybys napsal jeho dopis, ve kterém si vzpomíná na to, co se stalo, po dvaceti letech – umíš si to představit? S kým bys to potřeboval zkonzultovat? Chápal jsi, jak bylo té postavě v tu chvíli? Co bys cítil asi ty sám? Prozradil hrdina opravdu, o co mu vážně šlo, nebo to, co říkal, je jenom takové běžné „co lidi říkají navenek“? Proč ho autor tak nechal promluvit, a to podstatné nevyslovil – myslíš, že ten autor nevěděl, o co jeho postavě šlo? Co myslíš že z téhle knížky v tobě zůstane natrvalo? Bylo tam něco, čeho by ses i ty chtěl v životě vždy držet? A čemu by ses rozhodně chtěl vyhnout, nikdy to neudělat? Atp.
Jedna stránka gramotnosti však v citátu zmíněna není, a je to škoda, ale možná je v té knize na jiném místě: totiž že čtenářsky gramotný člověk umí to, čeho se dobral četbou, zapojit do svého života. U krásné literatury nejde o návody, chraň Bůh! Ale jde spíše o to, jak se v mém životě bude asi projevovat to, na co teď věřím, v co důvěřuju právě díky četbě. Až si budu hledat práci a ženu, až mi bude mizerně, až budu cítit, že mám báječný život, až se mi přihodí nějaký děsivý malér, až někomu ublížím, až mi někdo dá něco úžasného…
Kvůli tomuhle aplikačnímu rozměru gramotnosti je tak důležité, aby děti ve škole ke svému čtení také samy hodně psaly – ovšem ne ty mechanické a duchaprázdné „čtenářské deníky“, jaké učili před sto lety psát nás, ani takové, jaké dneska stáhnou z webu – už samo to odfliknutí by žáka mrzelo…