Čtenářský deník – chvála podvodů

Pomaličku si začínáme zvykat na realitu, že se opět musíme pustit do plánování, a tak jsem postřehla znovu se rozbíhající diskuse na stará témata, např. čtenářský deník. Zrovna nedávno jsem četla úsměvný úvod do knihy Cris Tovani, která učí teenagery, jak číst. A protože mi mluví z duše, rozhodla jsem se, že vás vezmu na cestu s sebou.

Kniha I Read It, but I Don’t Get It (Čtu, ale nechápu) nás uvítá kapitolou Falešné čtení. Hned při kontrole prezence zaútočily děti  na Cris s otázkou, zda si myslí, že ve svém věku ještě neumí číst, ale Cris se nedala zmást, protože odpověď na tuto otázku ještě neznala. Pouze věděla, že některý jiný učitel jim doporučil navštěvovat zrovna tento předmět. Kolik teenagerů byste do takového vyučovacího předmětu poslali vy?

Znuděné tvářičky dětí samozřejmě očekávaly, že se budou zabývat nenáviděnými záznamy do „čtenářských deníků“. Ale Cris je překvapila, vždyť ona také nenávidí známkování nudných zápisů. A já se přiznám k témuž. Nepamatuji si, kdy bych Vánoce nestrávila nad jednotvárnými uspávajícími obsahy a hloupými odpověďmi na otázky, popř. vyhledáváním stránek, ze kterých žáčci obsah stáhli.

I Cris kdysi podváděla. Když měla přečíst knihu, zvolila si tu, kterou si nikdo nevybral po mnoho let. Přečetla první a poslední stranu, přelétla obsah a pak sepsala zápis. Samozřejmě knihu odevzdala do knihovny, ale brzy se vrátila a zařazený svazek umístila do špatného oddělení. Nikdy nebyla chycena a obviněna z podvodu! Také jste někdy podváděli? Musím říct, že i na gymnáziu jsem se snažila vybírat knihy, které se mi zdály na první pohled jednodušší. O klasický podvod se nejednalo, ale i tak cítím výčitky hryzající budoucí češtinářku.

Jednou, na střední škole, položila Cris své učitelce otázku, která ji trápila už delší dobu. Vždyť dokázala krásně číst, ale nepamatovala si téměř nic a nedokázala přeříkat, o čem četla. „Co děláte, když čtete každou stránku, ale stále nevíte, o čem kniha je?“ Co byste odpověděli vy?

Cris byla zklamaná, protože učitelka reagovala touto radou: „Samozřejmě ses málo soustředila. Přečti si knihu ještě jednou a tentokrát dávej větší pozor.“ Jenže co znamená se víc soustředit? Četla onu knihu dvakrát a viděla i film! V tom přece musí být víc, než jen jednoduché soustředění! Ale odpověď dostala až ve svých třiceti letech (stejně jako já), když vstoupila do klubu čtenářů pro dospělé. Několik týdnů se dívala, jak zkušení čtenáři tvořili smysl textu přímo před ní.  Nebyla zde jediná správná odpověď. Lidé četli nahlas úseky textu a sdíleli, co jim text připomíná (connections). Kladli si otázky a usuzovali na myšlenky mezi řádky. Jejich diskuse byla odlišná od diskusí na vysoké škole (jako u nás). Zápletka a symbolismus byly až na druhém místě! Nikdo neskládal zkoušky z literárněvědných termínů.  Poprvé porozuměla, jak skuteční čtenáři formovali své pochopení textu.

Zajímavé je, že to nebylo poprvné, co jsem četla, jak myšlenkové procesy zkušených čtenářů pomohly lépe číst. A vždycky to bylo u vysokoškoláků! Jednou někdo v diskusi o gramotnosti na tomto portálu vykřil něco podobného jako ony děti: „Copak nejsme gramotní? Neumíme správně číst?“ Bojím se říct nahlas (napsat) pravděpodobnou odpověď.

Když chceme, aby naši žáčci skutečně rádi četli, možná bychom měli na chvilku zapomenout na literární teorii, historii a autory velikány a vrátit se do doby, kdy jsme nadšeně hltali stovky stránek. Přemýšlejte a vzpomínejte se mnou: Vzpomínám si, jak jsem pod peřinou s baterkou v ruce do půlnoci spěchala dočíst dobrodružství Tří mušketýrů. Vzpomínám si, jak jsem plakala, když v posledním díle spadla na Porthose skála. Vzpomínám si, jak jsem se přetahovala s R. Dahlem, jestli uhodnu konec jeho Příběhů nečekaných konců. (Párkrát se mi to podařilo.) Vzpomínám si, jak mě zamrazilo, když se T. Pratchett obrátil ke čtenáři se slovy: „Jaký vy máte svůj sen a komu může ublížit?“ Vzpomínám si, jak si neustále kladu jednoduchou otázku – jak se jmenují postavy – protože se více soustředím na čtení mezi řádky než základní informace. Vzpomínám si, jak mi nějaký žák pomohl vyjasnit, co myslel Marek Toman sklíčky na Golemovi. Vzpomínám si, jak jsem už v první kapitole knihy Nazí (I. Procházková) pochopila, že puberta a adolescence nemusí znamenat jen období pro opovržení, ale také poslední katarzi před tím, než nám oslepí oči blanka konzumu a přizpůsobivosti. Připadají vám tyto  vzpomínky jednoduché? Jenže právě ony jsou srdcem toho, proč čtu. Jsou to jednotlivé pochody, které se ve skutečnosti odehrávají v mé hlavě. (Vytváření představ, předvídání, propojování, kladení otázek a určování důležitého, vyjasňování, usuzování…) A právě ony by měl obsahovat čtenářský deník.

Jestlipak jste četli v Respektu (č. 34) sloupek Sekundární život od Petra Hrušky? Jistý odborný asistent stanovil pokyny pro ročníkovou práci: správně použít citační normu, řádkování, velkost písma a okraje, dodržet stanovený rozsah a nejdříve přečíst sekundární literaturu (!), až pak dílo samotné. Jak říká autor článku, sekundární literatura se stává primární, prožitek z díla sekundární. „Žijeme v sekundárním čase.“ A já se obávám, že i my učitelé.