Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Stěžování, otázky a principy didaktiky

Posledních několik měsíců přineslo spoustu kritiky směřující od učitelů k učitelům. Syndrom housete vysvětlil, proč se někteří nechtějí vzdát svých praktik. Souhlasím, nadmíru souhlasím.  Obzvlášť v oboru technologií. Jen z toho stěžování začínám mít dojem, že jedni si stěžují na poměry (nemůžu kopírovat, nemají slovní zásobu, nemám peníze na knihy, nemáme tolik počítačů – tak co po mně chcete?) a ti druzí si také stěžují (co všechno ti první nedělají), a tak vlastně svým způsobem stojíme na stejné straně všeobecného naříkání. Když chci, aby učitelé diskutovali  o něčem konstruktivním, končí to obvykle zase jen stěžováním. Nicméně stále uvažuji o tom, jaké konkrétní pochody naší mysli nám zabraňují vidět inovace třeba ve výuce literatury. Když opominu neochotu vzdělávat se v oboru technologií, možná by bylo potřeba analyzovat další obecné omyly učitelského myšlení. A od toho se posunout dál. Začít vysvětlovat od toho, co zapříčiňuje omyl.

Abyste pochopili, co myslím omyly v myšlení, ukážu nejdříve příklad z teorie komunikace z knihy Josepha A. DeVita. Např. věta „On je ateista, co byste od něj čekali.“ obsahuje odsuzování bez důkazů, negativní nálepku. Nálepky pro žáky také známe z knihy Respektovat a být respektován. (Už jsi zase něco provedl! Ve slově zase se skrývá nálepka, ani nemusí být explicitní, vyjádřená slovem lajdák.)

Odsuzování bez důkazů se objevuje ve dvou druzích učitelských nálepek. 1. Tohle už děláme. 2. Tohle jsou jen fráze.K prvnímu bodu: Učitelé např. nutí žáky vracet se k přečtenému textu, učí je nacházet nejdůležitější informace, hledat, čemu nerozumí, učí je porozumět textu. Opravdu se tohle děje? Tak proč si vzápětí stěžujeme na to, že žáci neumí pojmenovat hlavní postavy? V čem je problém? Že jsou líní se vrátit nebo si tuhle informaci prostě nepamatují? Anebo můj návrh: Kdo jim na začátku řekl, že mají dávat pozor na to, jak se postavy jmenují a proč je to důležité?

Problém možná není v tom, že některé věci neděláme, spíš je nedotahujeme do konce, v němž by byli samostatně schopní splnit těžké úkoly (= myšlenkové procesy) zkušeného čtenáře i bez našich otázek a instrukcí. Vědomi toho, že jména hlavních postav a jejich vlastnosti umožní lépe zachytit vztahy mezi nimi a hledat příčiny zápletky, ale také předvídání dalšího děje a tím pádem i radost ze čtení. Možná se ptáme po jménech postav a jejich vlastnotech jen proto, abychom jen kontrolovali jejich porozumění. Možná jen brouzdáme po povrchu didaktiky i literatury, aniž bychom nahlédli jejich skutečné principy. Naplno řečeno: my nerozumíme. Ne naši žáci. (Teď si také stěžuji.) Dalo by se s tímto něco udělat? V poslední době o tom hodně pochybuji. Mám dojem, že nabízíme příliš odpovědí, aniž bychom si kladli otázky, které by posunovaly naše myšlení za rámec vševědoucnosti. Jenže na začátku je skutečně moment, kdy něčemu nerozumíme a pak následují otázky, jež dovolují odpovídat z různých úhlů. (Tímto se nebezpečně blížím článku p. Broma a vysekávám mu poklonu.)

Ale vrátím se spíš k několika dalším příkladům, abych vyjasnila, proč si myslím, že nedotahujeme výuku do konce:

Nedávno jsem se na jistého člověka s pohrdáním obořila s tím, ať si to (= obal od DVD) prostě přečte ještě jednou a pořádně. V tu chvíli mě zamrazilo. Uvědomila jsem si, že dotyčný vůbec neví, k čemu se vrátit a co znamená pořádně si přečíst.  A tak si kladu otázku -  Ukazujeme žákům, proč se zkušený čtenář vrací? K čemu to vlastně potřebuje, i když je zkušený? Jak konkrétně prohlíží text, aby našel informaci, ke které se potřebuje vrátit? Co s ní potom udělá? Jak nacvičujeme tyto návraty ve vyučování? Jak mám naplánovat výuku, abych je tohle naučila?

Prý učíme žáky hledat, čemu nerozumí. Předpokládám otázkou, najdi mi, čemu konkrétně nerozumíš. Ale ukázali jsme my sami žákům, jak hledáme, čemu nerozumíme (nebo jsme vždycky dělali, že víme všechno). Jak jsme nacvičovali hledání neporozumění? Shrnuli jsme společně s žáky jednotlivé kroky, které by byli schopni samostatně zvládnout, když si potřebují něco vyjasnit?

Já osobně nerozumím mnoha věcem. A přiznávám to. Občas si připadám jako ten nejhloupější ve světě, kde už všichni všechno dělají a chápou. I ti stěžující si, i ti stěžovatelé. Proto tolik obdivuje všechny Pepouše, nestydí se totiž přiznat, že něco neví a účastnit se diskuse. A marně vybízím další (z obou stěžovacích skupin), aby se přidali. A – promiňte mi další stěžovací článek.


    nikdo zatím nehodnotil

5 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Ahoj Lidko,
    jsem moc ráda, že jsi tento článek napsala.

    Většina z nás cítí, že není něco v pořádku (prosím, mluvím jen o školství!), málokdo z nás s tím však umí/chce/dokáže něco udělat.

    Obdivuji Tě (ještě více po semináři, který jsem u Tebe absolvovala), protože cítím, že sis zvolila cestu, jak (některé) problémy napravit. Nežehráš, nehroutíš se. Jednáš. A jednáš (dle mého) dokonale.

    Ještě uteče spousta vody, než si my, učitelé, uvědomíme, že:
    - procvičování není učení (rozuměj výuka);
    - opakování není učení (rozuměj výuka);
    - bychom měli především učit, kontrola je už jen závěrečnou (mnohdy dokonce nadstandardní) složkou vyučovacího procesu.

    Děkuji Ti za krásný článek a sama za sebe slibuji, že budu při čtení modelovat, až se budou hory zelenat!

  2. avatar

    ...Problém možná není v tom, že některé věci neděláme, spíš je nedotahujeme do konce...
    tuto větu považuji (pro sebe) za klíčovou v tomto textu...

  3. avatar

    Děkuji Vám oběma za komentáře. Cením si toho, jak jste přesně pojmenovaly podstatu celého článku. A hlavně děkuji za takovou ohromnou pochvalu. :)

  4. avatar

    "1. Tohle už děláme." Tuto větu slýchávám na různých seminářích často. Odpovídám si na ni otázkou "Ale jak často to děláme?". Ono něco jednou dvakrát udělat neznamená naučit to žáky. Čím častěji něco děláme, tím je pravděpodobnější, že si to žáci osvojí...

    "2. Tohle jsou jen fráze." Tuto větu jsem ještě neslyšel, ale často slýchávám její obměnu "Tohle je jen slovíčkaření."... Ovšem "hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa" (Wittgenstein) a bez nově pojmenovaných jevů se do "zahraničí" nevypravíme...

  5. avatar

    Děkuji za Vaše komentáře. Je příjemné číst názory někoho, kdo se na problematiku dívá ze stejné strany. A konečně taky vidím, jak se s podobnými výroky potýká někdo jiný. Jen škoda, že někomu naše argumenty nestačí. Často proto přemýšlím nad tím, jak najít tu skulinku, kterou se dostaneme za hranice těch jejich světů.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.