Význam věci spočívá v tom, co znamená. (Ukradený citát)

Každý týden mívám hodinu češtiny se třídou, kterou normálně neučím. A tak jsem si řekla, že je v některých hodinách naučím něco málo ze strategií. Zpočátku je to vždy těžké, protože jim nikdo nikdy nedal příkazy typu řekni něco sám nebo polož si otázku sám. O tom ale v dnešním článku mluvit nechci. Začínám tím, abyste pochopili následující rozhovor se žáky. Ostatní žáci už jsou totiž na následující techniku zvyklí. V jedné hodině této třídy se rozvinula diskuse, již jsem před nedávnem vedla i s učiteli. Mluvili jsme totiž o tom, že zkušený čtenář si při čtení vede poznámky a kóduje informace. Žáky jsem naučila dvě počáteční značky k okódování myšlenek a pak se mě Daniel zeptal: „A to máme psát do knížek?“

Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, kde začít obhajovat svůj názor. Nakonec jsem řekla něco v tomto smyslu: Čtenář samozřejně může zaznamenávat své myšlenky i na papír (měla jsem na mysli podvojný deník, post-ity nebo třeba myšlenkové mapy a jiné organizéry), ale nejrychlejší a nejpřesnější poznámku zaznamenáme do knihy. Kolikrát držím v rukou knihu na zastávce, ve vlaku nebo u zubařky – a nevozím s sebou další sešit na zapisování, ale tužku mám u sebe vždy (a taky post-ity). To ovšem znamená, že překonáme dosavadní mýtus o tom, že kniha jako věc je posvátná a běda všem čmrkanicím.

Ponechme nyní stranou malůvky žáků i knihy jako umělecké předměty nebo knihy z knihovny. Znovu zopakuji: záznamem myšlenek se člověk učí, protože poskytuje svému vědomí pomůcku pro vytváření významu díla zápisem nejdůležitějších myšlenek i připomínek (které bychom jinak zapomněli). Může se k nim vracet a přepracovávat je, shrnovat a syntetizovat, přidávat další informace, stavět nové významy… Pokud tato teorie platí, pak by naše myšlenky v knihách byly přínosem nejen pro nás, ale i pro ty, co vezmou knihu pro nás. Propojovaly by se mezi sebou myšlenkové světy a interpretace významů. Představte si, že byste vzali do rukou knihu opoznámkovanou třeba Karlem Čapkem (nebo někým z tohoto portálu – mám na mysli někoho konkrétního). Co všechno bychom se z jeho myšlení mohli naučit? Ze psaní poznámek by se nestala jen dovednost syntetizovat význam díla, ale i prostředek sdílení.

Četli jste Golema od Marka Tomana? Tak jen úryvek, který mi mluví z duše a navazuje na to, o čem mluvím: “ Z písmen se skládá svět,“ řekl mi rabín. Podíval jsem se mu do očí. Tentokrát jsem v nich nezachytil obvyklý náznak žertu.

Dotkl jsem se pergamenu, který ležel před námi. „Tohle je přece věc, ne slovo,“ odpověděl jsem.

Rabín uchopil mou ruku a zvedl ji nad text.

„Podstatná není ta kůže, ze které je pergamen vyroben. Není důležité, z čeho vyrobili inkoust. Význam věci spočívá v tom, co znamená. Nevznikla z kůže ani ze štávy z nějakých bobulí – vznikla z písmen. Zkus si to představit.“

Pokusil jsem se. Dlaně se mi zpotily. Uviděl jsem svět úplně jinak než dřív. Teď to byl text. Nebyla to žádná šachová hra, kterou je třeba rozehrát. Ten text tu byl, hotový, překypoval významy a čekla, až ho přečtu. (s.28)

Význam věci spočívá v tom, co znamená. A význam knihy nespočívá v její hmotnosti ani v tom, že si ji vystavíme na odiv v knihovničce, ale v jejích ukrytých významech, možná rozšířených o ty naše a cizí. A proto nechávám žáky psát do čítanek, kopíruju jim texty, aby měli možnost naučit se pracovat s textem, a proto je učím sdílet jejich významy, pokládat si otázky a pochválit se, provokovat se navzájem svými interpretacemi.

Takové zapisování je samozřejmě jen jednou z forem, jindy potřebujeme zapisovat informace jinam než do knih. Ale neměli bychom zapomínat, že i schopnost okódovat a opoznámkovat text patří k základním dovednostem, na které se tu zapomíná pod rouškou posvátnosti věci.