Nemám rád testy!

Nemám ráda testy, mumlám si v poslední době pro sebe jako ten malý šmoula, který tímto způsobem reaguje na vše kolem sebe. Když odhlédnu od všech ostatních argumentů, které tady už zazněly, a od svých dalších obav, co od nich vlastně čekat, je ten můj první důvod ryze osobní. Strach, že bych já sama neuspěla, podložený několika testy, které jsem absolvovala. (= Někde jsem četla takové přirovnání: včelce neřekli, že nemůže uspět, a proto uspěla.)

Loni moje třída absolvovala srovnávací testy. Věděla jsem, že průměrná třída bude mít průměrné výsledky a nijak jsem obsazení zadních pozic neřešila. Místo toho jsem je pochválila za to, jak mimořádně dobře nachystali branný den. Byl jeden z nejlepších za poslední léta. (= Takže se skutečně některé dovednosti testovat nedají.)

Jenže… Na podzimní konferenci na UK se hovořilo i o testech PISA. Jedna paní učitelka položila otázku ohledně vypovídací hodnoty testů. Odpovědí jí bylo: „Ať je jakákoli, nemůžeme popřít, že jsme mezi posledními.“ V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si začala pokládat otázku, co jsem udělala špatně a co bych měla udělat přístě líp.

A proto se sama sebe ptám? Jak podrobně jsem četla testy PISA? Analyzovala jsem si pro sebe otázky z různých hledisek? Porovnávala s otázkami, které kladu já? Začala jsem klást podobné otázky nebo alespoň vyhledala podobné texty? Tak kde tedy beru tu odvahu odsuzovat jejich irelevanci?

A proto posledních pár víkendů, nezávisle na článcích tady na blozích, znovu čtu testy Zakroužkuj, vyber, zdůvodni. Poznámkuji, komentuji, uspořádávám, hledám podobné texty na internetu, vytvářím podobné otázky, přemýšlím, jak budu žákům pomáhat odpovídat, porovnávám se strategiemi a metodami… A snažím se zjistit, co můžu udělat.

Některé z mých závěrů:

Termíny, které označovaly dovednosti, jsem původně v jednom ze svých článků překládala jinak, na základě jejich definice jsem myslela, že jim rozumím. Po roce jsem zjistila, že se pojem interpretace pouze částečně kryje s významem, jak široce ho vnímám já, hodnocení textu se nekryje vůbec. Je tedy třeba k jednotlivým rovinám přiřadit „správné“ druhy otázek a nalézt styčné body, které by mi umožnily klást podobné otázky. (Některé z nich kladu, jiné ne, ale usnadňuji si tak postup rozboru textu.)

Zcela opomíjím texty kombinované!

Velmi zvláštní mi připadalo, že jsem jistou otázku u textu Macondo považovala pouze za nalezení informace, protože podle mě byly informace jasně řečeny v textu. (Je možné, že pro jiného by tak jasné nebyly?) Autoři však otázku zařazují do interpretace. Pochopila jsem, že tady dovednost interpretace spočívá ve správném výběru synonymního vyjádření v možnostech nabídky.  (Normálně člověk nezadává možná a nemožná řešení, ve třídě se spíš jedná o souhlas v diskusi.)

Děti jsou prý zvyklé pracovat s fakty spíše než názory. Jsou zvyklí citovat a parafrázovat. (?)

Docela často se tvrdí, že žáci jsou zvyklí odpovídat na otázky po smyslu textu. Já osobně nemám dojem, že bych se této dovednosti na některé ze škol naučila. Jak se učí hledat smysl? Přece to není jen otázkou, co tím chtěl básník říci.

Zajímavá otázka po pochopení metafory: Co mají společného noc a moře? (Ne –  najdi metaforu, Ne – co to znamená.) = Jak přesněji klást otázky?

S plánky místností se setkávají ve strategických hrách. 🙂 Podívejme, z čeho můžeme čerpat!

… Testy podle mě testují jen výsledek porozumění, ne proces… Ve které dovednosti nebo její části pokulhávám? Které metody přiřadím?…

A co vy? Jaké závěry jste si udělali? Jaké konkrétní kroky jste naplánovali? A co ještě nemáme rádi? A pokud bychom si stejné závěry vytvořili i bez čtení dokumentu, který šmoula by se na nás hodil?