Nemám ráda testy, mumlám si v poslední době pro sebe jako ten malý šmoula, který tímto způsobem reaguje na vše kolem sebe. Když odhlédnu od všech ostatních argumentů, které tady už zazněly, a od svých dalších obav, co od nich vlastně čekat, je ten můj první důvod ryze osobní. Strach, že bych já sama neuspěla, podložený několika testy, které jsem absolvovala. (= Někde jsem četla takové přirovnání: včelce neřekli, že nemůže uspět, a proto uspěla.)
Loni moje třída absolvovala srovnávací testy. Věděla jsem, že průměrná třída bude mít průměrné výsledky a nijak jsem obsazení zadních pozic neřešila. Místo toho jsem je pochválila za to, jak mimořádně dobře nachystali branný den. Byl jeden z nejlepších za poslední léta. (= Takže se skutečně některé dovednosti testovat nedají.)
Jenže… Na podzimní konferenci na UK se hovořilo i o testech PISA. Jedna paní učitelka položila otázku ohledně vypovídací hodnoty testů. Odpovědí jí bylo: „Ať je jakákoli, nemůžeme popřít, že jsme mezi posledními.“ V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si začala pokládat otázku, co jsem udělala špatně a co bych měla udělat přístě líp.
A proto se sama sebe ptám? Jak podrobně jsem četla testy PISA? Analyzovala jsem si pro sebe otázky z různých hledisek? Porovnávala s otázkami, které kladu já? Začala jsem klást podobné otázky nebo alespoň vyhledala podobné texty? Tak kde tedy beru tu odvahu odsuzovat jejich irelevanci?
A proto posledních pár víkendů, nezávisle na článcích tady na blozích, znovu čtu testy Zakroužkuj, vyber, zdůvodni. Poznámkuji, komentuji, uspořádávám, hledám podobné texty na internetu, vytvářím podobné otázky, přemýšlím, jak budu žákům pomáhat odpovídat, porovnávám se strategiemi a metodami… A snažím se zjistit, co můžu udělat.
Některé z mých závěrů:
Termíny, které označovaly dovednosti, jsem původně v jednom ze svých článků překládala jinak, na základě jejich definice jsem myslela, že jim rozumím. Po roce jsem zjistila, že se pojem interpretace pouze částečně kryje s významem, jak široce ho vnímám já, hodnocení textu se nekryje vůbec. Je tedy třeba k jednotlivým rovinám přiřadit „správné“ druhy otázek a nalézt styčné body, které by mi umožnily klást podobné otázky. (Některé z nich kladu, jiné ne, ale usnadňuji si tak postup rozboru textu.)
Zcela opomíjím texty kombinované!
Velmi zvláštní mi připadalo, že jsem jistou otázku u textu Macondo považovala pouze za nalezení informace, protože podle mě byly informace jasně řečeny v textu. (Je možné, že pro jiného by tak jasné nebyly?) Autoři však otázku zařazují do interpretace. Pochopila jsem, že tady dovednost interpretace spočívá ve správném výběru synonymního vyjádření v možnostech nabídky. (Normálně člověk nezadává možná a nemožná řešení, ve třídě se spíš jedná o souhlas v diskusi.)
Děti jsou prý zvyklé pracovat s fakty spíše než názory. Jsou zvyklí citovat a parafrázovat. (?)
Docela často se tvrdí, že žáci jsou zvyklí odpovídat na otázky po smyslu textu. Já osobně nemám dojem, že bych se této dovednosti na některé ze škol naučila. Jak se učí hledat smysl? Přece to není jen otázkou, co tím chtěl básník říci.
Zajímavá otázka po pochopení metafory: Co mají společného noc a moře? (Ne – najdi metaforu, Ne – co to znamená.) = Jak přesněji klást otázky?
S plánky místností se setkávají ve strategických hrách. 🙂 Podívejme, z čeho můžeme čerpat!
… Testy podle mě testují jen výsledek porozumění, ne proces… Ve které dovednosti nebo její části pokulhávám? Které metody přiřadím?…
A co vy? Jaké závěry jste si udělali? Jaké konkrétní kroky jste naplánovali? A co ještě nemáme rádi? A pokud bychom si stejné závěry vytvořili i bez čtení dokumentu, který šmoula by se na nás hodil?
Jana Petrů
8.2.2012 at 21.32No vida, a už je to tady, učí se „na testy“. A to ještě nezačaly ty naše, ty celoplošné.
Ludmilo, také nemám ráda testy. Žádného druhu. A proto doporučuji: vykašlete se na to, žádné přípravy. Učte podle sebe!
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
8.2.2012 at 21.34Nepochopila jste mě! Neučím na testy! Snažím se najít smysl kladených otázek!
Jana Petrů
8.2.2012 at 21.35Pochopila. Ale o to právě jde. Že nám někdo nutí svůj úhel pohledu. A těch může být stovky, tisíce, v podstatě, co člověk, to originál. A myslím, že právě Vy patříte k těm, kteří usilují, aby z žáků byly originály, ne kopie. Tak vem čert nějaké testy. Včetně smyslu otázek.
Marek L.
9.2.2012 at 22.43Spíše než odpověď: stalo se teď, že studenti v jednom předmětu dostali vyplněné zadání písemky. Tedy – dostali odpovědi na konkrétní otázky, které se objeví v písemce – od samotného učitele.
… Popravdě – dokud není znám obsah písemky/testu/kdečeho – pořád je to lepší, než když učitel studentům přímo řekne, že ty a ty konkrétní otázky objeví se v testu – a na jiné nemají se učit! – To už je příliš, ne, když poví jim konkrétní zadání?
Ano, ovšem, že je to příliš. Pak se ptám: co když tohle se děje na vysokoškolské úrovni…? Poradíte? Pomůžete? Budu vám velmi vděčný, pokud to dokážete…
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
10.2.2012 at 9.55Těžko odpovědět na něco, co není otázkou pro ty, kteří takto písemky zadávají. Pro ně je to zjednodušení práce, nejlépe bez přemýšlení…
Jana Petrů
10.2.2012 at 10.03„Pomůžete?“
Marku, četl jste Paracelsův životopis? Vzpomínáte, proti čemu bojoval? Proti bezduchému opakování slov, vět, myšlenek a statí profesorů na univerzitě. Je to letitý problém a ještě bude. Minulost nás drží v kleštích a nedovolí nám, abychom se na věci podívali svobodně. Navíc se to politikům hodí. Zrovna před chvílí jsem do jednoho fóra psala takové zamyšlení k dohodě ACTA. A nezabývala jsem se svobodou na internetu, ale svobodou obecně. To, co píšete (vypracované, resp. hotové požadované odpovědi) jsou takovým projevem nesvobody: nesvobody vyučujícího, který má nějaké pokyny (standardy apod.), málo peněz (říká si možná – stojí mi to za tu námahu, navíc učí na více školách atd.), kleště minulosti (nás to takhle učili a bylo to dobré, jinak to neumím, jak bych to hodnotil – sic!)… a nesvobody studenta především. Ale nejen v tom, že mu někdo říká, co má říkat, ale ve vytváření mnohem větší nesvobody – nesvobody myšlení, které se (často rád) odevzdá. Takže pomoc vidím jenom v čase a pak v tom, že se člověk nesmíří, bude se vnitřně bránit, pokud vnějškově nemůže, a hlavně, bude učit jinak, kam až mu to knuta politiky a osobní statečnost dovolí.
Marek L.
11.2.2012 at 3.17Děkuji za odpovědi. Začal jsem psát komentář, a když se rozrostl do pár odstavců, přesunul jsem ho do wordu a rozhodl se vyjádřit svůj názor poněkud uceleněji – do blogového příspěvku. Nadpis jsem zvolil podobný, aby odkazoval k tomuto příspěvku. Samozřejmě, že pokud to Vám, paní autorko, není milé, nadpis změním.
Radek Sárközi
3.3.2012 at 23.57Já bych úlohy z PISA nenazýval „testy“, protože jde o něco jiného než testování. Jde o mezinárodní šetření… Myslím si, že je správné, když se učitelé zajímají o to, jaké otázky se v PISA kladou, a pokouší se vymýšlet obdobné pro své žáky. Že to dělá jen minimum učitelů, je zřejmé z nových výsledků našich žáků v dalších šteřeních PISA… Je opravdu dobré, když si každý učitel učí „svobodně“, co ho napadne? Nezdá se mi…
Mgr. Ludmila Kovaříková • Post Author •
4.3.2012 at 19.05Děkuji za názor. Šetření je opravdu vhodnější pojmenování. Vlastně jste svým komentářem odpověděl jiným komentářům za mě.
(K mému článku mě ještě napadlo, kolik lidí si vlastně důkladě přečetlo komentáře k Dárku a k Práci, publikované na tomto Portálu. Komentáře totiž obsahují metodická doporučení, která vycházejí ze šetření, a také kritický pohled na některé otázky. Chtěla jsem jen vybídnout ostatní, aby se o totéž pokusili kriticky po svém.)