Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv kategorie „Nezařazené“

Digitální zařízení pro čtení

Před nedávnem jsem psala o svém nadšení elektronickou čtečkou. Po objevu řady skrytých míst, která skýtají útočiště e-knihám, se mé nadšení jen zvýšilo. Protože ale řada lidí váhá nad tím, které zařízení zvolit, připravili jsme společně s několika učiteli několik jednoduchých recenzí s názory na jednotlivé vymoženosti techniky. 

http://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=5475

Přiznávám, že například ke čtení knih na mobilu se prozatím stavím rezervovaně. Nicméně tento týden mi jedna žačka – žhavá čtenářka – ukazovala, jakou knihu na mobilu čte, a já si začínám čím dál tím víc myslet, že úkolem češtináře je seznamovat děti i s těmito možnostmi. A to znamená rozumět všem kladům i záporům, aplikacím, formátům apod.

Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se naše „recenze“ rozrůstaly, ať už v komentářích, nebo rovnou v rámci pohledu. Pokud byste tedy chtěli přispět svým názorem, s potěšením zvu do skupiny i vás.


Nemám rád testy!

Nemám ráda testy, mumlám si v poslední době pro sebe jako ten malý šmoula, který tímto způsobem reaguje na vše kolem sebe. Když odhlédnu od všech ostatních argumentů, které tady už zazněly, a od svých dalších obav, co od nich vlastně čekat, je ten můj první důvod ryze osobní. Strach, že bych já sama neuspěla, podložený několika testy, které jsem absolvovala. (= Někde jsem četla takové přirovnání: včelce neřekli, že nemůže uspět, a proto uspěla.)

Loni moje třída absolvovala srovnávací testy. Věděla jsem, že průměrná třída bude mít průměrné výsledky a nijak jsem obsazení zadních pozic neřešila. Místo toho jsem je pochválila za to, jak mimořádně dobře nachystali branný den. Byl jeden z nejlepších za poslední léta. (= Takže se skutečně některé dovednosti testovat nedají.)

Jenže… Na podzimní konferenci na UK se hovořilo i o testech PISA. Jedna paní učitelka položila otázku ohledně vypovídací hodnoty testů. Odpovědí jí bylo: „Ať je jakákoli, nemůžeme popřít, že jsme mezi posledními.“ V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si začala pokládat otázku, co jsem udělala špatně a co bych měla udělat přístě líp.

A proto se sama sebe ptám? Jak podrobně jsem četla testy PISA? Analyzovala jsem si pro sebe otázky z různých hledisek? Porovnávala s otázkami, které kladu já? Začala jsem klást podobné otázky nebo alespoň vyhledala podobné texty? Tak kde tedy beru tu odvahu odsuzovat jejich irelevanci?

A proto posledních pár víkendů, nezávisle na článcích tady na blozích, znovu čtu testy Zakroužkuj, vyber, zdůvodni. Poznámkuji, komentuji, uspořádávám, hledám podobné texty na internetu, vytvářím podobné otázky, přemýšlím, jak budu žákům pomáhat odpovídat, porovnávám se strategiemi a metodami… A snažím se zjistit, co můžu udělat.

Některé z mých závěrů:

Termíny, které označovaly dovednosti, jsem původně v jednom ze svých článků překládala jinak, na základě jejich definice jsem myslela, že jim rozumím. Po roce jsem zjistila, že se pojem interpretace pouze částečně kryje s významem, jak široce ho vnímám já, hodnocení textu se nekryje vůbec. Je tedy třeba k jednotlivým rovinám přiřadit „správné“ druhy otázek a nalézt styčné body, které by mi umožnily klást podobné otázky. (Některé z nich kladu, jiné ne, ale usnadňuji si tak postup rozboru textu.)

Zcela opomíjím texty kombinované!

Velmi zvláštní mi připadalo, že jsem jistou otázku u textu Macondo považovala pouze za nalezení informace, protože podle mě byly informace jasně řečeny v textu. (Je možné, že pro jiného by tak jasné nebyly?) Autoři však otázku zařazují do interpretace. Pochopila jsem, že tady dovednost interpretace spočívá ve správném výběru synonymního vyjádření v možnostech nabídky.  (Normálně člověk nezadává možná a nemožná řešení, ve třídě se spíš jedná o souhlas v diskusi.)

Děti jsou prý zvyklé pracovat s fakty spíše než názory. Jsou zvyklí citovat a parafrázovat. (?)

Docela často se tvrdí, že žáci jsou zvyklí odpovídat na otázky po smyslu textu. Já osobně nemám dojem, že bych se této dovednosti na některé ze škol naučila. Jak se učí hledat smysl? Přece to není jen otázkou, co tím chtěl básník říci.

Zajímavá otázka po pochopení metafory: Co mají společného noc a moře? (Ne -  najdi metaforu, Ne – co to znamená.) = Jak přesněji klást otázky?

S plánky místností se setkávají ve strategických hrách. :-) Podívejme, z čeho můžeme čerpat!

… Testy podle mě testují jen výsledek porozumění, ne proces… Ve které dovednosti nebo její části pokulhávám? Které metody přiřadím?…

A co vy? Jaké závěry jste si udělali? Jaké konkrétní kroky jste naplánovali? A co ještě nemáme rádi? A pokud bychom si stejné závěry vytvořili i bez čtení dokumentu, který šmoula by se na nás hodil?


Dárek

Tak jsem si také koupila čtečku. Věděla jsem, že dlouho odolávat nebudu, obzvlášť když někdo slibuje, že se do toho malého zázraku vejde několik tisíc knih. Čtenář – maniak vydechne úžasem. Čtenáře – labužníka napadne pár ale.

Když jsem minulý týden ukazovala čtečku osmákům, rozzářily se jim oči. Po mém vysvětlení, že obrazovka připomíná skutečný papír, začali zaujatě porovnávat vzhled e-knihy se svými sešity. Ozvalo se pár hlasů oznamujících třídě: „To chci.“

Jak jsem se později dozvěděla, nejdůležitějším prvkem, který odlišuje čtečku od ostatních možných vánočních hraček jako jsou tablety, ipady a notebooky je to, že se na čtečce nedají hrát hry.  Přiznám se, že jsem uvažovala podobně. Jen mi nešlo o hry, ale možnost vyhrát si na mašince  i jinými způsoby, třeba zpívat při kytaře rovnou z ipadu je kouzelné.

Jenže maniak ve mně zvítězil. Sice hodlal investovat jen několik málo tisíc, což se mu později nevyplatilo, protože se objevilo pár mušek s mizením záložek, ale už měsíc čichá místo vůně papíru pach nového koženého pouzdra. Netajím, že s potěšením.

Ovšem první okamžik seznamování naplnil úděs. Copak se dá číst z tak malé obrazovky? A jak mám vlastně „knihu“ držet, abych mohla pohodlně „otáčet“ stránky? Automatické jednání zkušeného čtenáře se vypařilo. S každým přepnutím na druhou stranu jsem vypnula i četbu. Přesto stačila drobnost, to co dokáže každá kniha: dovolit si začíst se. Po 200 stránce první knihy mi prsty mačkaly tlačítka automaticky, i když vyjížděly k hornímu rohu strany a pak omluvně klesaly zpět. Film v hlavě se netrhal, postavy nepřestávaly mluvit. 

Nedostatek investic se projevil i na tom, že nemohu psát poznámky. Než koupím dražší variantu, vyřešila jsem svoji potřebu lepíky, které přilepuji na vnitřní stranu koženého pouzdra. Vznikla tak zajímavě řešená kniha. Vpravo čtu, vlevo brouzdám ve svých poznámkách. Zatím mi to stačí.

A pomalu se připojuji do diskusí, zda čtečku ano, či ne. Já hlasuji pro ano. I když se labužník ve mně hlásí o slovo. Prostě některé knihy si raději přečtu na papíře a některé zase elektronicky. A i když těch českých není ještě dost, přesto lze některé e-knihy sehnat za polovinu ceny (konkrétně Eragona a Stopařova průvodce po galaxii), takže si mohu vybrat. E-čtenáři docela často  argumentují tím, že právě e-knihy je vrátili ke čtení nebo alespoň čtou mnohem více. Myslím, že se není co divit, neboť digitální domorodci se začínají projevovat i v této oblasti. Autor textu Jak evoluuje elektronický čtenář to zdůvodňuje vybudováním (zlo)zvyku: dřív jsme po příchodu domů zapnuli televizi, teď saháme po jiných digitálních technologiích.

Jisté dokumenty, např. moje přípravy nebo texty o čtenářské gramotnosti a metodách mi poskytují další důvod, proč dát přednost právě čtečce. Snadné stažení knih zase další. A tak v poslední době překusuji, že nečtu z papíru, nemohu posouvat články prsty nebo brouzdat webem. Ale i tak jsem si letos nadělila úchvatný dárek.

 


Znalosti o čtenářství

V posledním dokumentu, který se týká národního kurikula (http://www.vuppraha.cz/wp-contentuploads201103cestina-pro-zaky-cizince1-pdf – Gramotnosti ve vzdělávání – Soubor studií), je zmínka o tom, že do čtenářské gramotnosti patří i znalosti o čtenářství.  Jako příklad příručka uvádí, že různí čtenáři čtou tentýž text různě. (Nejen o tomto problému se můžete dočíst v knize Typologie osobnosti u dětí.) Zdá se mi, že takových znalostí je nesmírná spousta, a pokládala jsem si otázku, zda my sami jako učitelé bychom byli schopní pojmenovat alespoň některé z nich. A také přemýšlela o tom, zda principy, na kterých se zakládají, skutečně při výuce dodržujeme. Některé z nich jsem sepsala a byla bych ráda, kdybyste přidali další, protože by nám to pomohlo si uvědomit, které opomíjíme. Celý příspěvek »


Před čtením

Už dlouho přemýšlím o tom, jak mám připravovat aktivity před čtením. Z vysoké školy jsem si odnesla jen to, že bych měla vysvětlit žákům obtížná slova. A tak jsem na začátku hodiny řekla, co budeme číst, pár informací o autorovi  a době vzniku díla, popř. jsem připravila nějakou motivační tajenku a tím jsem vše považovala za splněné. S kurzy Kritického myšlení však přišel pojem evokace. Postupně jsem začala chápat, že musím umožnit žákům pochopit dílo ještě před čtením. Nyní si však pokládám otázku, jaký je rozdíl mezi evokací a skutečnou činností čtenáře před četbou. Neměli bychom, ovlivněni pojmem metakognice, naučit děti zacházet s předporozuměním? Celý příspěvek »


Kolik omylů musí žáci od nás vytrpět?

„Já neumím číst!“ Překvapila mě nedávno tímto prohlášením moje kamarádka. Chvilku jsem nechápala. Jak nemůže umět číst člověk, který vystudoval chemii a technologii ochrany životního prostředí a chystá se na doktorát. „Některé články nepochopím napoprvé, musím si je přečíst alespoň dvakrát,“ dodala smutně. Najednou jsem si uvědomila, kolik takových omylů si s sebou z naší školní docházky vláčíme po zbytek života. Samozřejmě jsem jí vysvětlila, že číst neznamená rozumět napoprvé. První věc, kterou své žáky učím, je (kromě vzbouzení zvědavosti pomocí otázek) rozpoznat, kdy nerozumíme a jak neporozumění řešit. A být si vědom toho, že nerozumět je naprosto přirozené. Mezi učiteli podobných omylů zaslechnu spoustu a děsím se toho, že je musí slýchat i žáci. Na následujících výrocích vysvětlím, proč obviňování žáků  z toho, že neumějí číst, je pouze naším nedotažením výuky. Celý příspěvek »


Význam věci spočívá v tom, co znamená. (Ukradený citát)

Každý týden mívám hodinu češtiny se třídou, kterou normálně neučím. A tak jsem si řekla, že je v některých hodinách naučím něco málo ze strategií. Zpočátku je to vždy těžké, protože jim nikdo nikdy nedal příkazy typu řekni něco sám nebo polož si otázku sám. O tom ale v dnešním článku mluvit nechci. Začínám tím, abyste pochopili následující rozhovor se žáky. Ostatní žáci už jsou totiž na následující techniku zvyklí. V jedné hodině této třídy se rozvinula diskuse, již jsem před nedávnem vedla i s učiteli. Mluvili jsme totiž o tom, že zkušený čtenář si při čtení vede poznámky a kóduje informace. Žáky jsem naučila dvě počáteční značky k okódování myšlenek a pak se mě Daniel zeptal: „A to máme psát do knížek?“ Celý příspěvek »


Stěžování, otázky a principy didaktiky

Posledních několik měsíců přineslo spoustu kritiky směřující od učitelů k učitelům. Syndrom housete vysvětlil, proč se někteří nechtějí vzdát svých praktik. Souhlasím, nadmíru souhlasím.  Obzvlášť v oboru technologií. Jen z toho stěžování začínám mít dojem, že jedni si stěžují na poměry (nemůžu kopírovat, nemají slovní zásobu, nemám peníze na knihy, nemáme tolik počítačů – tak co po mně chcete?) a ti druzí si také stěžují (co všechno ti první nedělají), a tak vlastně svým způsobem stojíme na stejné straně všeobecného naříkání. Když chci, aby učitelé diskutovali  o něčem konstruktivním, končí to obvykle zase jen stěžováním. Nicméně stále uvažuji o tom, jaké konkrétní pochody naší mysli nám zabraňují vidět inovace třeba ve výuce literatury. Když opominu neochotu vzdělávat se v oboru technologií, možná by bylo potřeba analyzovat další obecné omyly učitelského myšlení. A od toho se posunout dál. Začít vysvětlovat od toho, co zapříčiňuje omyl.

Abyste pochopili, co myslím omyly v myšlení, ukážu nejdříve příklad z teorie komunikace z knihy Josepha A. DeVita. Např. věta „On je ateista, co byste od něj čekali.“ obsahuje odsuzování bez důkazů, negativní nálepku. Nálepky pro žáky také známe z knihy Respektovat a být respektován. (Už jsi zase něco provedl! Ve slově zase se skrývá nálepka, ani nemusí být explicitní, vyjádřená slovem lajdák.)

Odsuzování bez důkazů se objevuje ve dvou druzích učitelských nálepek. 1. Tohle už děláme. 2. Tohle jsou jen fráze. Celý příspěvek »


Proč neučím číst s pomocí Bloomovy taxonomie

Představte si: Sedíte na školení, zcela zaujati novými informacemi linoucími se z úst přednášejícího.  Zase jednou někdo nabízí úžasnou věc – rozvíjet myšlení žáků na různých úrovních obtížnosti. A protože se jedná o čtení, vysvětlí vám jednotlivé hladiny Bloomovy taxonomie a pak před vás položí sadu dobře položených otázek – směřujících od znalosti k syntéze (hodnocení). Jak se cítíte? Stále nadšení z toho, že vám konečně někdo rozvíjí myšlení na všech úrovních? Pravděpodobně vám poklesne brada, protože – na některé otázky nebudete schopní odpovědět. Tak co teď? Co se tu vlastně rozvíjí? A rozvíjí se tu vlastně něco? Celý příspěvek »


Pozvání k přípravě popcornu

Na jednom školení nás přednášející vyzvala, abychom k něčemu přirovnali knihu. Mé představě knihy nejlépe odpovídá objemný balíček popcornu praskajícího v hlavě. Pro dokreslení, kniha totiž není jen spousta písmen a papír. Kniha nabývá na objemu s naším myšlením. To nejdůležitější je schováno mezi řádky. Naše hlava pak připomíná mikrovlnku, která musí být správně nastavená, jinak to s popcornem skončí špatně. Ve třídě nám sedí takových mikrovlnek 20 – 30 a některé z nich, přestože jsou modernější než ty naše, zapomněli rodiče doma nastavit. Taky se tak často ptáte sami sebe, jak to zařídit, aby si i naše ovečky popcorn vychutnávaly jako my? Celý příspěvek »